O výstavách


            Na úvod si dovolím pár citací z útlé knížečky Měl jsem psa a kočku mého oblíbeného autora Karla Čapka.

            "Výstava psů, tak jako každá jiná výstava, slouží jednak obecnému poučení, jednak jiným účelům, jako je rozdílení cen. My ovšem se budeme držet jenom toho poučení. Tak především na výstavě psů poznáte čistokrevné psy. Čistokrevní psi se poznají předně podle toho, že je výstavní výbor na výstavu připustí, a za druhé podle toho, že každý pán čistokrevného pejska se ipso facto považuje za odborného pěstitele a kynologického sportsmana, což se zevně projevuje tím, že se stane členem příslušného spolku nebo klubu.............

                Čistokrevného chovatele poznáte prostě podle toho, jak pohlíží na jiné vystavené psy, říkaje, že tohohle čokla by nechtěl ni zadarmo a že tamten pes by byl dobrý, kdyby nesl líp slechy. Při výstavě psů jsou psi uvázáni, kdežto jejich chovatelé mohou volně pobíhat; budiž k jejich cti řečeno, že následkem pečlivé drezúry se většinou ani nehnou od kotců svých pejsků a jen zřídka se vzdálí, aby se poštěkali a pokousali s chovateli konkurenčních psů..........

                Zato čistě sportovní a kynologický výkon je účast na psí výstavě. Sportovní charakter je tu dán soutěží a ctižádostivým úsilím o dosažení nejvyšší mety, totiž první ceny; a ovšem i kategorickým popíráním soudcovy kompetence a spravedlnosti, když se první cena nedostane. V tomto ušlechtilém závodění zachovávají psi víceméně stísněnou rezervu, kdežto jejich páni jsou horečně rozčileni, potí se trémou a mluví z cesty, cloumají svými pejsky, aby pěkně stáli, a vůbec mají o celou věc daleko vášnivější zájem, než kdyby jejich prvorozený syn skládal maturitu. Nedostane-li jejich pes první cenu, považují to za osobní pohanu a jakési zhroucení své nejvyšší ctižádosti; od té doby se straní světa, cítí se odstrčeni a podceněni a zanevrou na vládnoucí režim kynologický, politický a vůbec světový. Pokud výstava trvá, nastěhuje se chovatel s celou rodinou do kotce svého psa, "aby tam Fifince nebylo smutno". Hleděl jsem zjistit, je-li pravda, že pes bývá podoben svému pánu a vice versa. Je to pouhý tlach; páni mají docela jiné běhy a slechy, masku i odznaky, ba liší se od svých psů i pohlavím. Po dobu výstavy se vystavení pejsci většinou oddávají spánku, stočeni dokolečka, zatímco jejich páni bdí u jejich nohou, výstražně vrčíce na každého, kdo by se chtěl přiblížit..........

                Pokud jsem z příslušné literatury (tj. z katalogu) mohl zjistit, rekrutují se kynologové z nejširších vrstev, zejména z hrabat, hajných, ředitelů, zřízenců a soukromnic; nicméně jsou tu jisté stavovské a nacionální rozdíly: barzoje chovají skoro bez výjimky vznešené dámy, knírače Němci, sealyhamy a jiné balíky chlupů aristikracie, kdežto dobrmani a vlčáci se těší naprosté sociální promiskuitě; naproti tomu jsem nenašel mezi kynology žádného faráře, poslance, univerzitního profesora nebo sekčního šéfa; já nevím, buď ti lidé nemají dost kázně pro drezúru, nebo jejich ctižádost nesahá tak vysoko, jako je první cena a šampionát ve třídě pinčů.
                Chovatelé jsou ovšem jen jedna část kynologie; druhá část jsou psi..........."

Výstava psů, Karel Čapek 1930, z knihy Měl jsem psa a kočku, Melantrich 1996

                Jak píše vydavatel na přebalu knihy: "Čapkovy postřehy ze života zvířat a lidí nejen nestárnou, ale v dnešní uspěchané době znamenají oázu klidu, míru, lásky a obyčejného štěstí. A to jistě není málo.". A tak, až si budete chtít udělat radost, začtěte se do této
milé a přívětivé knihy.